Práce přesčas je zákonem definována jako práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn. U zaměstnanců s kratší pracovní dobou je prací přesčas práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu; těmto zaměstnancům není možné práci přesčas nařídit. Prací přesčasnení, napracovává-li zaměstnanec prací konanou nad stanovenou týdenní pracovní dobu pracovní volno, které mu zaměstnavatel poskytl na jeho žádost.

Práce přesčas je v praxi poměrně frekventovaná právní problematika a z hlediska pracovního práva i problematika velmi citlivá, neboť se zde prolíná nejen právní úprava dle českého práva (zákoník práce) ale i právní úprava Evropské unie (zejm. Čl. 6 Směrnice 2003/88/ES.  Nařídit práci přesčas lze jen výjimečně, jde-li o vážné provozní důvody. Nařízená práce přesčas nesmí u zaměstnance činit více než 8 hodin v jednotlivých týdnech a 150 hodin v kalendářním roce. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že zaměstnavatel v zásadě má právo nařídit práci přesčas, ovšem jen za striktně stanovených podmínek, které jsem představil. Nad stanovený limit (tj. více než 8 hodin v jednotlivých týdnech a 150 hodin v kalendářním roce) není zaměstnanec zásadně povinen práci vykonávat, nedohodne-li se však se zaměstnavatelem jinak. Za nesouhlas nelze zaměstnance nijak postihnout. Dohodu lze uzavírat i v rámci pracovní smlouvy nebo v jakékoli jiné dílčí dohodě.

Pozn. Tento článek se netýká přesčasů ve zdravotnictví.

Více srov. HŮRKA,  Petr et al. Pracovní právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011.