Problematika promlčení je upravena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, konkrétně v ustanovení § 609 a násl. Jedná se o soukromoprávní institut, vlivem něhož dochází k oslabení subjektivního práva, neboť dojde k marnému uplynutí času, který je u dané problematiky nazýván promlčecí lhůtou.

Striktně je zapotřebí odlišovat termíny lhůta a doba, kdy současně platný a účinný občanský zákoník v dané problematice operuje s termínem lhůta, který je definován jako časově ohraničený prostor k uplatnění práva u druhé strany či příslušeného orgánu. Naproti tomu stojící pojem doba, je chápán jako mezník, jejímž uplynutím zaniká právo i povinnost a to bez dalšíhi, aniž by bylo zapotřebí projevit vůli.

Smyslem promlčení je zabránit dalekosáhlým sporům tak, že je omezena doba, do níž je možné pohledávku žalovat, protože je jasné, že čím delší doba od události uplyne, tím horší a náročnější je poté proces dokazování. Dle zásady vigilantibus iura scripta sunt (právo patří bdělým) je omezena vynutitelnost práva, ale bez toho, že by úplně zaniklo. Promlčují se všechna majetková práva, s výjimkou případů stanovených zákonem.

Dle ustanovení § 629 OZ trvá subjektivní promlčecí lhůta 3 roky, přičemž majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy dospělo (v objektivní promlčecí lhůtě). Stranám je však dána možnost ujednat si kratší nebo delší promlčecí lhůtu, než jakou stanovuje zákon, avšak s dodržením zákonných mantinelů – tedy nejméně v trvání 1 roku a nejdéle v trvání 15 let. Promlčecí lhůta nesmí být ujednána v neprospěch slabší strany, pokud by k tomu však došlo, nepřihlíží se k ní. Právo zapsané do veřejného seznamu se promlčí za 10 let od dne, kdy mohlo být vykonáno poprvé.

Jak bylo zmíněno v odstavci výše, je nutné vnímat rozdíl mezi subjektivní a objektivní promlčecí lhůtou, neboť s každou z nich je spojen jiný počátek běhu. Subjektivní promlčecí lhůta běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (tedy ode dne, kdy se o dané skutečnosti oprávněné osoba dozvěděla, či dozvědět mohla), kdežto objektivní promlčecí lhůta počíná běžet okamžikem, kdy škoda nebo újma skutečně vznikla.

Zákon stanovuje i řadu zvláštních promlčecích lhůt, například právo na náhradu škody se promlčí v subjektivní lhůtě 2 let, v objektivní lhůtě 3 roky nebo 10 let, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení – subjektivní lhůta 2 roky, objektivní 3 roky nebo 10 let u práva z přepravy (mimo práv na náhradu škody u přepravy osob) – 1 rok, právo odpovídající věcnému břemeni – 10 let, právo pravomocně přiznané státním orgánem – 10 let, právo písemně uznané dlužníkem – 10 let, právo na plnění z životního pojištění – objektivní lhůta 10 let.

Pokud dojde k vznesení námitky promlčení u soudu, tak ten nemůže promlčenou pohledávku přiznat a odsoudit dlužníka ke splnění závazku. Závazným pro tento postup je to, že dlužník musí promlčení namítnout, neboť neučiní-li tak, soud žalobě vyhoví. Institut promlčení oproti prekluzi znamená, že zaniká nárok, ale právo trvá dál, přičemž zůstává zachováno ve formě naturální obligace. Pojem naturální obligace dává dlužníkovi možnost splnit dluh dobrovolně, avšak k plnění není možné dlužníka nutit a pro případ, že by plnil, nebude se u věřitele jednat o bezdůvodné obohacení a dlužník se tak poté nemůže domáhat vrácení toho, co plnil.

Jak bylo již zmíněno výše, je nutností odlišovat od sebe promlčení a podobný institut, jímž je prekluze, avšak je zde významný rozdíl. U prekluze dochází k zániku nároku ale i práva, tedy zaniká celé subjektivní právo a nenásleduje tak naturální obligace. K prekluzi je přihlíženo ex offo, tedy z úřední povinnosti a je stanoven okruh práv, která prekludují a to jsou majetková práva, u nichž to zákon výslovně připouští.

Závěrem je dobré uvést, že důsledkem promlčení práva nastane, jak již bylo psáno výše, oslabení subjektivního práva marným uplynutím času a zanikne vymahatelnost nároku, právo však trvá dál. Podstatou tohoto institutu je však to, že chceme-li se zprostit závazku danému nám k tíži a uplynula-li promlčecí lhůta stanovená zákonem, případně ujednaná stranami, je nutné promlčení nároku namítnout u příslušného orgánu, tedy u soudu. Uplynula- li promlčecí lhůta a vznesl-li dlužník námitku promlčení, není možné takovou pohledávku vůči dlužníkovi přiznat. V dané věci je ještě nutné zohlednit vždy otázku, zda nebyla námitka promlčení uplatněna v rozporu s dobrými mravy, kdy těchto případů již byla řešena celá řada.