Dříve než přistoupíme k institutu žaloby na ochranu osobnosti jako takové, je třeba alespoň krátce pohovořit o pojmu osobnost v právním slova smyslu.

Osobnost člověka a její ochrana jsou v právním řádu České republiky zakotveny v řadě pramenů práva, včetně Listiny základních práv a svobod, mezinárodních smluv, které jsou součástí právního řádu a v neposlední řadě také v Novém občanském zákoníku (dále jen „NOZ“). Jelikož je žaloba na ochranu osobnosti soukromoprávním institutem, bude se tento článek zabývat převážně právní úpravou osobnosti a její ochranou obsaženou NOZ.

Základním ustanovením, které pojednává o osobnosti, je ust. § 19 NOZ, které stanovuje následující:

(1) Každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva, a
tudíž se považuje za osobu. Zákon stanoví jen meze uplatňování přirozených práv člověka a
způsob jejich ochrany.
(2) Přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze se jich vzdát; stane- li se tak, nepřihlíží se k tomu. Nepřihlíží se ani k omezení těchto práv v míře odporující zákonu, dobrým mravům nebo veřejnému pořádku.

Formulace „ a tudíž se považuje za osobu“ v odstavci 1 je základním ustanovením soukromého práva, které člověku osobnost připisuje.

NOZ pak dále v ust. § 81 stanovuje výčet těchto práv vztahujících se k osobnosti, neboli „osobnostních práv“ a zároveň zakotvuje v témže ustanovení i jejich ochranu. Jejich výčet je však už z povahy osobnostních práv pouze demonstrativní.

(1) Chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít
svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.
(2) Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém
životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

 Zvláštní místo má pak ochrana podoby, kdy zákon stanovuje, že není možné zachytit podobu člověka, tak aby bylo možné určit jeho totožnost bez jeho souhlasu, není možné ani takto zachycenou podobu bez jeho souhlasu šířit. Dále je pak chráněno např. jméno osoby.

Autoři NOZ pamatovali při psaní NOZ i na zakotvení ustanovení, řešící případy, kdy tato osobnostní práva budou dotčena. Jedná se o ust. § 82

(1) Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.
(2) Po smrti člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli z osob jemu blízkých.

Primárním účelem tohoto ustanovení je zajistit hmotněprávní podklad pro „nucené“ upuštění od rušení osobnostních práv. Až sekundárně následuje odstranění následků. Za povšimnutí stojí jistě i zakotvení postmortální ochrany.

Pokud dojde k jednání, které naruší osobnostní práva, vzniká poškozenému nárok na náhradu škody. Škoda v případě osobnostních práv je vnímána ve dvou rovinách a to v rovině majetkové a v rovině nemajetkové. Tyto roviny blíže specifikuje § 2956.

Vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škod u i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

Osoba, která chce pak dosáhnout nuceného upuštění od rušení jeho osobnostního práva, je pak odkázána právě na institut žaloby na ochranu osobnosti ať chce nahradit vzniklou škodu soudní cestou či nikoli. Řízení na ochranu osobnosti projednávají v prvním stupni krajské soudy.

.