Tzv. peněžní jistotu (dříve kauci) dává nájemce pronajímateli z důvodu toho, aby bylo v maximální míře zajištěno plnění povinností nájemce v době trvání nájemního vztahu.

(Nový) občanský zákoník (zák. č. 89/2012 Sb.,) stanovuje maximální možnou výši peněžní jistoty a to tak, že peněžní jistota může dosahovat maximálně výše šestinásobku měsíčního nájemného, který je sjednán v předmětné nájemní smlouvě.

Po ukončení nájmu se následně vrací nájemci. Institut peněžní jistoty je určitým druhem zajištění, neboť pokud vznikne nájemci dluh vůči pronajímateli dluh v souvislosti s nájmem, je pronajímatel oprávněn (zásadně v souladu se smlouvou) z této jistoty čerpat a poté požádat nájemce, aby výši jistoty opět doplnil na sjednanou úroveň (samozřejme záleží na dílčích modifikací v příslušných smlouvách), nicméně existuje obecné ustanovení v §2017 Občanského zákoníku, že je právem pronajímatele v okamžiku, kdy se zajištění (výše zbývající peněžní jistoty) stane nedostatečným má právo požádat od doplnění chybějící výše, pokud ji po výzvě nedoplní – je možné ji vymáhat v civilním řízení jako pohledávku (za předpokladu, že z jistoty bylo čerpáno řádně).

Pokud však nájemce poskytne pronajímateli své prostředky ve formě peněžní jistoty, má nárok na úrok z této jistoty a to minimálně v takové výši, které by jinak jako ukladatel příslušné částky získal na například běžném bankovním účtu, nedostává-li jiné protiplnění či není-li ve smlouvě uvedeno jinak.

Na závěr jen upozorňuji, že tento článek je obecný a vždy záleží na dílčí ustanovení v příslušných smlouvách.

.