Dojde – li k rozkolu spolužijících osob, z jejichž manželského, případně mimomanželského vztahu se narodilo nezletilé dítě, je nezbytností vyřešit úpravu poměrů a styku s ním, než dojde k úplnému rozpadu svazku. Nejlepší variantou pro rodiče samé, ale i pro nezletilé dítě je dohoda rodičů o úpravě poměrů, avšak jak je zřejmé, toto není vždy zcela možné a je zde potřeba rozhodnutí soudu.

Při každém rozhodování bude soud zjišťovat nejlepší zájmy a názor nezletilého dítěte. Soud bere ohled na osobnost dítěte, jeho vlohy, schopnosti, poměr k rodičům, ale i stálost výchovného prostředí, v němž bude nezletilé dítě vyrůstat, citové vazby k rodičům, ale i širší rodině a bezpochyby i tu skutečnost, kdo se doposud o dítě řádně staral a vytvářel tak předpoklady zdravého a úspěšného vývoje dítěte. Právní řád ČR nabízí více možností, jak tento problém při rozkolu vztahu řešit. Primárně je možné dítě svěřit do péče 1 rodiče a druhému pak vymezit styk, následně je možné svěřit dítě do společné péče či střídavé výchovy. Nelze však opomenout, že je pomýšleno i na situace, kdy není ani jeden z rodičů schopen zabezpečit výchovu dítěte, v tomto případě je pak možné svěřit dítě do péče 3. osoby.

Svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, nejčastěji matky, je prozatím nejběžnější praxe. Otec si bere dítě jednou za čtrnáct dní na víkend a platí každý měsíc vyměřené výživné. Do úpravy styku je možné zahrnout i nejrůznější státní svátky či prázdniny. Nevyváženost v tomto případě v neprospěch otce je tak zřejmá a čím dál častěji se proto otci domáhají jiné z alternativ úpravy poměrů. Jsou – li osoby, jejichž vztah se rozpadl, schopni komunikace a domluvy, je možné využít společnou či střídavou péči. Pokud schopnost komunikace mezi rodiči není, tyto instituty jen stěží připadají v úvahu. Smluví – li se rodiče na společné péči o dítě, znamená to, že nemají striktně stanoveno, kdo a kdy se o dítě bude starat a mají tak volný režim, závisející na pouhé domluvě. Z tohoto je patrné, že bez vzájemné domluvy a kooperace je možné tuto péči aplikovat jen stěží. Tohoto institutu je využíváno ve většině případů tehdy, zůstanou – li rodiče žít i po rozchodu ve společné domácnosti. Domnívám se však, že toto není obligatorní podmínkou a dovedu si představit aplikaci tohoto modelu i tehdy, pokud rodiče žijí ve stejném městě, případně v nepatrné vzdálenosti od sebe.

Co se výživného týče, zde se domnívám, že o tom by autoritativně nemělo být rozhodováno ze strany soudu, a stejně tak, jako vše ostatní by měl být ponechán prostor pro dohodu rodičů. Společná péče tak v zásadě získává význam u sezdaných párů, neboť v případě těch nesezdaných není možné společnou péči nastolit, když ti ve většině případů přicházejí s návrhem na úpravu poměrů právě proto, že nejsou schopni se na péči dohodnout, což je tak zásadní problém, díky němuž nemůže společná péče obstát.

Poměrně moderní alternativou, o níž se v poslední době často hovoří je střídavá péče. K otázce vhodnosti tohoto modelu existuje mnoho teorií, kdy řada z vrcholných odborníku je ryze pro, jiná zase proti. Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu ČR k tomuto uvedl: „Stále přetrvává v té soudní judikatuře taková pověra, že tím vhodnějším a lepším pro výchovu, zejména dětí útlého věku, je zásadně matka. Zákon a mezinárodní úmluvy však říkají něco jiného. Říkají: Oba rodiče mají stejná rodičovská práva, jsou si rovni. Není možné jednoho z nich, dokonce jenom kvůli pohlaví, preferovat.“ Na druhou stranu Ústavní soud v jednom ze svých nálezů 1206/09 ze dne 23.02.2010 konstatoval: „Nesouhlas matky se střídavou péčí může být relevantní pouze tehdy, je-li vybudován na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu dítěte. Svěření dítěte do výlučné výchovy jednomu z rodičů nesmí být výrazem ústupku vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje „boj o dítě“, případně nízké pohnutky jednoho rodiče k trýznění druhého rodiče skrze své vlastní dítě.“ Z toho je možné vyvodit, že ani justice v tomto směru není jednotná. Proto vždy záleží na individualitě rodičů a dítěte. Intervaly střídaní se zpravidla odvíjí od věku dítěte, tedy čím menší dítě je, tím kratší interval střídání je nastolen. V tomto režimu je tedy v rozhodnutí soudu nastolen interval střídání, který musí být ze strany rodičů dodržován. Jedná se tak o režim přísnější. Zároveň je nutné se dohodnout, kde bude mít dítě trvalé bydliště. Výživné rodičům bude určeno rozhodnutím soudu. Je tak již jen na reálné úvaze rodičů, případně pak na posouzení ze strany nezávislého orgánu, jaký model je v konkrétní situaci tím nejvhodnějším.