Zástava je institutem občanského práva hmotného, její úpravu bychom tedy nalezli v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), konkrétně pak v ustanovení §1312 a násl. o.z.

Zástavní právo je druhem věcného práva, které může mít jedna osoba vůči majetku osoby druhé a účelem zástavního práva je zajištění dluhu, tedy zajištění, že osoba (dlužník) splní své povinnosti vůči osobě druhé (věřiteli). Poskytnutím zástavy dává zástavce věřiteli záruku za splnění povinnosti dlužníka (osoba zástavce a dlužníka nemusí být vždy totožná) a v případě, že dlužník svůj dluh řádně a včas nesplatí, může se věřitel uspokojit prodejem zástavy. Zástavním právem lze zajistit peněžitý i nepeněžitý dluh, v případě nepeněžitého dluhu musí být výše zajištěné dluhu nějakým způsobem určena. Zástavou pak může být každá věc či jiná majetková hodnota, s níž lze obchodovat. Občanský zákoník pak podrobně upravuje i zástavní právo k obchodním podílům či k cenným papírům. Zástavní právo se zřizuje zástavní smlouvou.

Občanský zákoník ovšem neumožňuje stranám úplnou volnost, co se týká zástavního práva. Naopak ustanovení § 1315 o.z. obsahuje tzv. zakázaná ujednání, která se týkají výkonu zástavního práva. Zakázaná ujednání se pak dělí na obecně zakázaná ujednání a ujednání, která jsou zakázaná před splatností zajištěného dluhu. Odstavec první ustanovení § 1315 obsahuje obecný zákaz, podle kterého nesmí dlužník nebo zástavce nesmí vyplatit zástavu. V odstavci druhém jsou pak obsažené zákazy, které zakazují určitá ujednání pouze v období, dokud zajištěný dluh nedospěje. Občanský zákoník tak zakazuje ujednat, že se zástavní věřitel nebude domáhat uspokojení ze zástavy, protože v takovém případě by funkce zástavního práva ztrácela svůj zajišťovací smysl, dále se zakazuje ujednat, že zástavní věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem nebo si ji může za libovolnou nebo předem určenou cenu ponechat a v neposlední řadě se zakazuje ujednat, že si zástavní věřitel může brát ze zástavy plody nebo užitky.

Daná právní úprava je kogentní, což znamená, že není možné dané ustanovení jakkoliv měnit. Pokud by smluvní strany přece jen toto ujednání modifikovaly, mělo by to za důsledek neplatnost právního jednání.

Smluvní strany si však mohou ujednat výkon zástavního práva formou tzv. „propadné zástavy“, a  to již při vzniku zástavního práva. Toto je však podmíněno tím, že se tak nestane libovolným způsobem, resp. za libovolnou nebo předem domluvenou cenu, proti čemuž směřuje zákaz obsažený v ustanovení § 1315 odst. 2 písm. b) o.z. (ten nicméně zakazuje propadnou zástavu pouze do té doby, co zajištěný dluh nedospěje). Tomuto zákazu je tak možné se v praxi vyhnout jasným stanovením či ujednáním, že cena propadné zástavy bude v případě výkonu zástavního práva stanovena například posudkem znalce pro ocenění zástavy.

Je jasné, že i úprava zástavního práva dostála mnohých změn oproti úpravě předcházející. Občanský zákoník posiluje uhrazovací funkci zástavního práva, a ačkoliv se na první pohled může zdát, že ustanovení §1315 o.z., kromě dalších zákazů obsahuje i zákaz sjednání propadné zástavy, při bližším rozboru tohoto ustanovení je zřejmé, že tento závěr neobstojí. Smluvní strany si pouze musejí pro případ propadné zástavy před nabytím dospělosti zajištěného dluhu sjednat jasný způsob určení ceny propadné zástavy.