V tomto článku jsme nastínili část úpravy věcných práv, tentokrát na téma ne příliš komplikované úpravy opuštění věcí.

Opuštění věci úzce souvisí s tzv. přivlastněním. Občanský zákoník jasně definuje, že si každý může přivlastnit věc, která nikomu nepatří a přivlastnění nebrání zákon, či jiná překážka. Opustit lze tedy movité a nemovité věci. Na tomto místě je vhodné připomenout pojetí věci, které vymezuje § 489 jako vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. Na základě tohoto vymezení můžeme tedy dělit věci na movité a nemovité (co je považováno za věc nemovitou jsme si vysvětlili v předcházejících článcích na téma věcných práv – Superficies solo cedit v NOZ, Právo stavby v NOZ). Opuštění věci lze považovat za vhodnou konstrukci k tomu, aby se někdo, kdo již dále nechce věc vlastnit, zbavil vlastnického práva a věc mohla následně nabýt odlišná osoba. Nyní si postupně osvětlíme, jakým způsobem lze opustit nejdříve movitou, následně nemovitou věc.

Opuštění movité věci

Zákon stanovuje, že za opuštěnou lze považovat movitou věc v případě, že vlastník nevykonává vlastnické právo po dobu 3 let. Nicméně toto pravidlo je zde uvedeno s formulací „má se za to“, což v kontextu občanského zákoníku značí vyvratitelnou právní domněnku. To znamená, že opuštění věci je třeba dokázat, nepřihlíží se k této době automaticky, a i když někdo 3 roky zdánlivě nevykonává vlastnické právo, může prokázat opak. Výjimka platí v případě věcí, které mají nepatrnou hodnotu a byly zanechány na veřejně přístupném místě – v tomto případě se věc považuje bez dalšího za opuštěnou a kdokoliv, kdo věc najde, si ji může přivlastnit. Jako příklad lze uvést pana Nováka, který položí noviny na lavičku v parku a bez dalšího odejde.

Opuštění nemovité věci

Zatímco možnost opustit věc movitou zde byla již v minulosti, opuštění nemovité věci zavádí zákon č. 89/2012 Sb. V souvislosti s touto možností se objevila řada mediálních spekulací o možnost zabavení nemovitosti státem. Tyto spekulace však nejsou na místě. Zákon v § 1050 stanovuje opětovně vyvratitelnou domněnku pro případy, kdy vlastník nevykonává vlastnické právo po dobu delší než 10 let. Předcházející ustanovení též říkají, že opuštěná nemovitost skutečně připadá do vlastnictví státu. Nicméně toto ustanovení opravdu neznamená, že v případech, kdy se například pan Novák nedostane 10 let na chalupu, která je vzdálená 100 km, ale řádně za ni platí místní poplatky a jiné s tímto související náklady, by mělo dojít k opuštění nemovitosti. Ovšem otázku, co přesně je považováno za výkon vlastnického práva, budou muset prostřednictvím výkladu vyřešit až soudy. V souvislosti s opuštěním nemovitosti je nutno připomenout také jedno z přechodných ustanovení – konkrétně § 3067, které stanovuje, že počátek stanovené lhůty začne běžet dnem účinnosti tohoto zákona. To znamená, že první opuštěné nemovitosti mohou státu připadat nejdříve k 1.1.2024 a lze předpokládat, že v této době už bude možno z judikatury dovodit, co je považováno za výkon vlastnického práva a co nikoliv.

V nadcházejících článcích se budeme problematikou i nadále zabývat..