Ve svých příspěvcích týkajících se spotřebitelského práva se jistě musím zmínit o režimu smluv, které jsou uzavírány mimo řádnou provozovnu, tedy slovy zákona – mimo prostory obvyklé k podnikání. Občanský zákoník na takové smlouvy pamatuje ve své páté hlavě a jak už tomu bývá v případě spotřebitelské legislativy, je to důsledek příslušné evropské směrnice z r. 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory.

Tento článek již nemusí odpovídat platné právní úpravě. Na jeho aktualizaci naše redakce právě pracuje.

Podstata ochrany spotřebitele při uzavírání smluv mimo řádnou provozovnu spočívá zejména v hmotněprávní lhůtě 14 dnů od uzavření smlouvy, kterou může spotřebitel využít k tomu, aby od ní odstoupil. Má se tak předejít situacím, kdy důvěřivý spotřebitel, který na krásném výletě zdarma i s chutným obědem, nezřídka doplněným zábavnou kulturní vložkou realizovanou populárním bavičem, mimoděk uzavírá nevýhodnou smlouvu o koupi, o pronájmu věci apod., ze které mu plyne povinnost zaplatit leckdy desettisíce korun za zboží nevalné kvality a především za zboží, které je mimořádně nadhodnoceno. Vše je vtipně sestaveno tak, že i výmluvy spotřebitele typu „nemám peníze“ jsou hravě odstraněny okamžitě navazujícím kontraktem o spotřebitelském úvěru, který je společně s kupní smlouvou ihned uzavřen. Symbióza podnikatelů provozující svůj obchod mimo prostory obvyklé k podnikání s různými poskytovateli spotřebitelských úvěrů zejména z řad nebankovního sektoru je dokonalá. Však také provize za sjednání úvěrové smlouvy zahřeje o to více, než prostá kupní smlouva. Takovému prodeji vždy předchází velmi intenzivní několikahodinová „akce“, kde zkušení speakeři dokážou prodat i Karlštejn, jinými slovy lžou, klamou a vyvolávají u lidí zdání, že bez zboží, které je na akci prezentováno do druhého dne zemřou, případně jim unikne jejich životní šance. O těchto metodách prodeje by samozřejmě mohl být zcela samostatný článek.

Možná je to takový národní sport, možná ne, v každém případě se řada podnikatelů, kteří tento druh podnikání provozují, snažila vymyslet, jak tuto právní úpravu obejít a vyloučit tak možnost spotřebitele zrušit smlouvu. V obchodních podmínkách, resp. na zadních stranách formulářových smluv se tak začala zhusta objevovat ustanovení, zpravidla ihned po informaci o právu odstoupit od smlouvy, že spotřebitel sice smí od smlouvy odstoupit do 14 dnů, ale zároveň, že je tak povinen zaplatit smluvní pokutu v nemalé výši. Spotřebitelé tak povětšinou tuto skutečnost přijali a od smluv raději neodstupovali. Takové ujednání o smluvní pokutě bylo nelegální, což ovšem podnikatele, kteří tuto praktiku používali, moc netížilo. Zákonodárce proto na tuto situaci reagoval novelou č. 56/2006 Sb. a do příslušného § 57 občanského zákoníku bylo výslovně uvedeno, že spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy bez uvádění důvodů a především bez jakékoliv sankce.

Mohlo by se tedy zdát, že problém obcházení zákona byl vyřešen. Nicméně leckteří podnikatelé si našli nový trik. V textu spotřebitelské smlouvy, pro běžného spotřebitele až neviditelným způsobem, je ujednání o tom, že smlouva byla uzavřena při výslovně sjednané návštěvě dodavatele za účelem objednávky, což je zákonná výjimka, pro kterou spotřebitel skutečně od smlouvy odstoupit do 14 dnů od jejího uzavření nemůže. Spotřebitel se samozřejmě může bránit, ale jeho důkazní situace je poměrně nešťastná. Proto se ani většinou nebrání. Ve své praxi jsem se navíc setkal i s případem, kdy podnikatel v úmyslu zamezit spotřebiteli právo na odstoupení od smlouvy, nahlásil svému místě příslušnému živnostenskému úřadu desítky adres, na kterých má svoji provozovnu vždy po dobu 2 dnů. Tento seznam adres různých restaurací a kulturních domů v zapomenutých vesnicích v naší republice věrně kopíroval jeho „road prodejní show,“ na které prodával lidem zaručeně „kvalitní a cenově výhodné“ zboží.

V závěru tohoto mého článku bych chtěl uvést, že způsob prodeje mimo prostory obvyklé k podnikání je zcela legální a hlavně legitimní způsob podnikání. Podomní prodej či provozování předváděcích akcí má jistě zejména v zahraničí velkou tradici. Tato tradice ovšem stojí na solidních základech, tedy zejména na prodeji kvalitního zboží či služeb. Bohužel podomní prodej či prezentační prodeje se u nás leckdy stávají synonymem pro nekalé podnikání. Opět ze své praxe vím, že dozorové orgány mají poměrně problém tyto nekalé praktiky odhalit a sankcionovat. Je tedy otázkou, proč retailoví prodejci proti zneužívání této formy podnikání nic nedělají, dle mého názoru si tak uzavírají zajímavou obchodní oblast a možný potencionál svého růstu.

Mgr. Martin Reisinger.