Oddlužení se plnění jednak zpeněžením majetkové podstaty (majetku) dlužníka, ale také (a především) plněním splátkového kalendáře. Jak však řešit situaci, kdy dojde ke ztrátě zaměstnání?

Na úvod je nutné připomenout, že mezi základní povinnosti insolvenčního dlužníka při oddlužení je vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a v případě, že je nezaměstnaný, o získání příjmu usilovat; nesmí rovněž odmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat, jakož i vynaložit veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů.

V případě ztráty zaměstnání je tak dlužník povinen aktivně vyhledat nové zaměstnání a tedy i nový zdroj příjmů. Tuto skutečnost by měl také neprodleně sdělit insolvenčnímu správci.

Insolvenční zákon ani tedy právní úprava oddlužení samozřejmě nijak striktně vzato netrestají dlužníka za to, že bez své viny o svoji práci přišel. Na dlužníkovi se požaduje, aby usiloval o zdroj příjmů a to například, že jestliže na trhu práce vytvářeném pro osoby v evidenci nezaměstnaných není k dispozici práce odpovídající jeho vzdělání a kvalifikaci, pak dlužník nesmí odmítnout jakoukoliv práci, kterou bude schopen vykonávat. Kdyby tak učinil, nemůže to mít jiný následek, než ten, že ztratí ekonomické výhody spojené s oddlužením, jak konstatoval Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí (3 VSPH 607/2010-B-35).

Právě chování dlužníka bude v této situaci nejpodstatnější, neboť insolvenční soud schválené oddlužení může zrušit a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže dlužník není v důsledku okolností, které zavinil, po dobu delší než 3 měsíce schopen splácet v plné výši ani pohledávky v minimální výši ekonomické nabídky.