Dnešním příspěvkem bych se chtěl věnovat základní filosofií insolvenčního řízení a dílčím vztahem mezi insolvenčním řízení a řízením exekučním. Základní filosofií insolvenčního řízení obecně je to, že v případě „kolize“ či souběhu insolvenčního a exekučního řízení, musí exekuční řízení insolvenčnímu řízení ustoupit. V první fázi insolvenčního řízení (tj. v období zahájení insolvenčního řízení do zjištění/nezjištění úpadku) je „ochrana“ před řízením exekučním slabší, po zjištění úpadku je však až téměř absolutní.

 Vztah mezi exekučním a insolvečním řízením

Podle § 109, odst. 1, písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dále jen „IZ“, se se zahájením insolvenčního řízení se ve vztahu exekuce a insolvence pojí tento účinek a to tedy tak, že po zahájení insolvenčního řízení nelze provést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek dlužníka (ve vlastnictví či jako součást majetkové podstaty). Co však lze při zahájení insolvenčního řízení, je nařízení či zahájení takovéhoto výkonu rozhodnutí či exekuce. Tato úprava je logická, neboť v mnoha případech není každé zahájené insolvenční řízení spojeno se zjištěním dlužníkova úpadku. V případě, že se v rozporu přistoupí k výkonu rozhodnutí či exekuce, tak se k těmto rozhodnutím nepřihlíží a insolvenční soud může i bez návrhu pozastavit vykonatelnost (§ 109, odst. 6 IZ) nebo odložit právní moc rozhodnutí nebo opatření přijatých při výkonu exekuce pokud jsou v rozporu s omezením §109, odst. 6 IZ, toto platí v případě exekucích připravovaných.

Zahájením insolvenčního řízení se rozumí okamžik zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (§109, odst. 4 IZ).

V době, kdy trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze takovýto výkon rozhodnutí či exekuci již ani nařídit ani zahájit..