Občanský zákoník (zák. č. 89/2012 Sb.) je účinný již více než čtyři roky, nicméně nejasnosti ohledně uzavírání smluv mohou v některých případech přetrvávat i nadále. V minulosti byla úprava smluv zakotvena jednak v občanském zákoníku, jednak v zákoníku obchodním. Od 1.1.2014 je však úprava smlouvy zakotvena pouze v občanském zákoníku, kdy toto sjednocení úpravy ze dvou právních předpisů do jednoho přineslo mnoho změn ve srovnání s úpravou předchozí.

Občanský zákoník tak například v ustanoveních § 1728 a § 1729 zakotvuje předsmluvní odpovědnost a zároveň stanovuje, kdy se jedná o nepoctivé jednání strany v rámci předsmluvního jednání. Toho se osoba může v zásadě dopustit ve dvou případech. Prvním případem je situace, kdy daná osoba nemá již od začátku v úmyslu smlouvu uzavřít, ale přesto dále s druhou stranou jedná, jako by smlouvu uzavřít chtěla. Druhým případem je pak situace, kdy jednání jsou již v takové fázi, že se jeví jako vysoce pravděpodobné, že smlouva uzavřena bude, přesto jedna ze stran, aniž by k tomu měla spravedlivý důvod, nakonec k uzavření smlouvy nepřistoupí. Podstatou této odpovědnosti je pak povinnost strany, která jednání o uzavření smlouvy ukončila, nahradit straně druhé škodu, které jí vznikla v souvislosti s očekáváním uzavření smlouvy.

Úprava uzavření smlouvy obsažená v ustanoveních § 1731 až § 1745 občanského zákoníku výraznějších změn od úpravy předcházející nedostála. Novou skutečností však je, že nabídka učiněná v písemné podobě vůči přítomné osobě musí být přijata bezodkladně, tedy stejně jako v případě nabídky ústní. Pravděpodobně nejvýraznější a nejdůležitější změnou v případě nabídky na uzavření smlouvy je pak přijetí odpověď s dodatkem nebo odchylkou, která podstatně nemění podmínky nabídky. Taková odpověď se potom dle ustanovení § 1740 odst. 3 občanského zákoníku považuje za přijetí nabídky (pokud není taková akceptace bez zbytečného odkladu odmítnuta) a nikoliv za protinávrh nabídky, jak tomu bylo dle úpravy předchozí.

Je nepochybné, že občanský zákoník poskytuje smluvním stranám vyšší míru smluvní volnosti než tomu bylo před 1.1.2014. Řada smluv, které dříve vyžadovaly písemnou formu, tuto formu nyní nevyžadují.  Občanský zákoník tak nabádá k neformálnosti, kdy zakotvuje princip mnohem menší neformálnosti smluv, než tomu bylo v rámci úpravy minulé. Většina smluv tak může být uzavřena i v jiné než písemné formě s tím, že občanský zákoník připouští, aby si smluvní strany potvrdili uzavření takové smlouvy jakýmsi písemným potvrzením (ustanovení § 1757 občanského zákoníku). Zašle – li tak jedna ze smluvních stran straně druhé takové písemné potvrzení a ta nereaguje na případné odchylky od skutečně ujednaného obsahu smlouvy, pak se má za to, že smlouva byla uzavřena v rozsahu a s obsahem, který je uveden v písemném potvrzení.

Především pak ve světle výše uvedeného a z pohledu právní praxe je rozhodně lepší a doporučované smlouvy uzavírat ve formě písemné, i když taková forma není u konkrétní smlouvy ze zákona vyžadována. Může se tak předejít řadě problémů, které jsou spojené s uzavíráním smluv v jiné než listinné podobě. Z hlediska uplatňování nároků ze smlouvy je klíčová důslednost a pro případný budoucí spor je přímo nezbytné disponovat smlouvou v písemné podobě za účelem prokázání konkrétního nároku ze smlouvy.