Právní úprava občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., dále též „o. z.“) postihuje i takové situace, kdy věc není ve výlučném vlastnictví jediné osoby. Stav, v rámci něhož náleží „vlastnické právo k věci společně,“ se nazývá spoluvlastnictvím. Obecně má každý spoluvlastník právo k celé věci, přičemž zákon normuje o tom, že právo spoluvlastníka ke společné věci není neomezené, ale jeho limity jsou dány právy dalších spoluvlastníků (§ 1115 odst. 1, § 1117 o. z.).

Každá majetková hodnota obecně vyžaduje, aby byla spravována, má-li být v čase zachována. Lze to považovat za projev občanskoprávní zásady, že právo svědčí bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Tedy že každá osoba si musí svá práva chránit, dostatečně nad nimi bdít, příp. využívat, aby o ně svou nečinností nepřišla. Ačkoliv taková zásada výslovně v občanském zákoníku vyjádřena není, její závaznou existenci však lze dovodit z koncepce předmětného zákona, tak z logiky celého českého soukromého práva.

Správu společné věci lze dělit na běžnou správu a rozhodnutí o významných záležitostech. Významnými záležitostmi týkající se společné věci zákon rozumí zejména rozhodnutí „o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu či o jejím zpracování“ (§ 1129 odst. 1 o. z.). Běžnou správou tak lze naopak (tzv. a contrario) rozumět takovou činnost spoluvlastníků, která nevede k zásadním kvalitativním změnám společné věci a ani se nemění její účel.

Na správě společné věci má právo podílet se každý ze spoluvlastníků (§ 1126 odst. 1 o. z.). Při tzv. běžné správě společné věci (vymezení viz výše) rozhodují spoluvlastníci o osudu společné věci hlasováním, při němž je určující většina hlasů spoluvlastníků (§ 1128 odst. 1 o. z.). Spoluvlastníci ovšem musí důsledně rozlišovat většinu hlasů a většinu v rámci velikosti podílů. Zákon totiž váže platnost rozhodnutí na většinu podílů spoluvlastníků (§ 1126 odst. 2 o. z.), a tak v praxi menší počet spoluvlastníků – poněvadž jim svědčí většina podílů na vlastnictví společné věci –, může přehlasovat početní většinu spoluvlastníků. Jednomyslný souhlas všech vlastníků se nevyžaduje, neboť by podle judikatury Ústavního soudu mohl tento požadavek znemožnit faktické dispozice s věcí (sp. zn. IV. ÚS 968/09).

Výsledek hlasování spoluvlastníků má účinky pro všechny spoluvlastníky za předpokladu, že „všichni byli vyrozuměni o potřebě rozhodnout“. Pokud spoluvlastník o potřebě rozhodnutí ve věci neodkladné záležitosti vyrozuměn nebyl, je vůči němu rozhodnutí ostatních spoluvlastníků účinné, ale může požádat soud, aby vůči tomuto nehlasujícímu spoluvlastníkovi vyslovit neúčinnost rozhodnutí. Vyslovit neúčinnost účinků lze z důvodu, že nelze po spoluvlastníkovi, který nehlasoval, „spravedlivě požadovat, aby je snášel“. Obecně lze ale předpokládat, že soudy budou v těchto případech neúčinnost vůči spoluvlastníkovi vyslovovat pouze výjimečně (§ 1128 odst. 2 o. z.; Komentář). Návrh musí být podán ve lhůtě 30 dnů od přijetí tohoto rozhodnutí, jinak právo na návrh vyslovení neúčinnosti soudem zaniká. Lhůta ovšem začne v případě, že spoluvlastník nebyl o hlasování a následném rozhodnutí informován, běžet až od chvíle, kdy se o tom tento dozvěděl nebo dozvědět mohl (§ 1128 odst. 3 o. z.).

Kritériem rozhodnutí soudu o neúčinnosti rozhodnutí spoluvlastníků vůči konkrétnímu spoluvlastníkovi ve výše uvedeném smyslu je podle zákona „slušné uvážení“ (§ 1139 o. z.). Jedná se od účinnosti (1. ledna 2014) občanského zákoníku o nově zavedený právní pojem, který zákon ovšem nedefinuje. Prvotním východiskem pro interpretaci není ani Komentář, ani důvodová zpráva k občanskému zákoníku. Sousloví „slušné uvážení“ se kromě § 1139 dále vyskytuje v § 1028 a § 1056, v modifikované formě „slušné odbytné“ pak v rámci § 1296 o. z. (Komentář). Při rozhodování soudu tak lze podle autorova názoru přihlédnout zejména k právnímu postavení věci, faktickému charakteru věci, vztahu mezi spoluvlastníky, postavení spoluvlastníka, který se neúčinnosti před soudem domáhá, atd. S ohledem na mlčení zákonodárce, komentářové literatury a převládající mlhavé limity soudního rozhodování v této věci nelze než vyčkat na judikaturu, aby odstranila nežádoucí interpretační nejistotu.

Tento návrh má ve smyslu zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), podobu žaloby (§ 79 o. s. ř.). Žalobním právem disponuje pouze spoluvlastník, který „který byl opomenut při rozhodování o neodkladné záležitosti“ (Komentář). Ze žaloby musí být patrno, jakému soudu je určena, kdo ji podává, které věci se týká a co se žalobou sleduje. Nezbytné je uvedení data a podpisu (§ 42 odst. 4 o. s. ř.). Dalšími nezbytnými náležitostmi je uvedení jména, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků, popřípadě jejich zástupců. Dále musí žaloba obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů a čeho se žalobce domáhá (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Podává se místně příslušnému okresnímu soudu (§ 9 odst. 1 o. s. ř.).

Použité zdroje:

• Důvodová zpráva k občanskému zákoníku.
• Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. července 2009, sp. zn. IV. ÚS 968/09.
• Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, 1276 s.
• Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
• Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.