V případě rozpadu takových mezinárodních párů a následného rozvodu manželství pak začíná vystupovat do popředí zájmu manželů otázka soudní příslušnosti a rozhodného práva v manželských věcech.

Tento článek již nemusí odpovídat platné právní úpravě. Na jeho aktualizaci naše redakce právě pracuje a o jeho zveřejnění vás budeme informovat.

Vzrůstající potřeba vedla Radu EU v roce 2000 k vydání Nařízení Rady Evropské unie č. 1347/2000, které bylo následně nahrazeno Nařízením Rady (ES) č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem (dále jen „Nařízení“), které je účinné v současné době. V tomto příspěvku se budeme zabývat pouze otázkou rozvodu manželství, ostatní matérii nařízením upravenou necháme stranou.

Zásadním přínosem Nařízení je fakt, že dovoluje manželům, aby si vybrali z několika různých skutečností rozhodných pro určení soudní příslušnosti v případě jejich rozvodu.

Článek 3 Nařízení říká, že
„k řízení o rozvodu jsou příslušné soudy toho členského státu,
a) na jehož území
— mají manželé (oba) obvyklé bydliště, nebo
— měli manželé poslední společné obvyklé bydliště, pokud zde jeden z nich ještě bydlí, nebo
— má odpůrce bydliště, nebo
— v případě společného návrhu na zahájení řízení má alespoň jeden z manželů obvyklé bydliště, nebo
— má navrhovatel obvyklé bydliště, v němž bydlel nejméně jeden rok bezprostředně před podáním návrhu na zahájení řízení, nebo
— má navrhovatel obvyklé bydliště, v němž bydlel nejméně šest měsíců bezprostředně před podáním návrhu na zahájení řízení, a zároveň je státním příslušníkem tohoto členského státu, nebo;
b) jehož státními příslušníky jsou oba manželé.
Není-li žádný soud některého členského státu příslušný na základě článků 3, 4 a 5 Nařízení , určí se příslušnost v každém členském státě v souladu s právem tohoto státu“.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že Nařízení řeší pouze příslušnost soudu, který o rozvod bude rozhodovat a žádným způsobem neurčuje, které hmotné právo bude na rozvod aplikováno. Tato otázka je plně v kompetenci právního řádu soudu, kterému věc připadla a soud tento problém rozhodného práva bude řešit v souladu s národními normami mezinárodního práva soukromého. Většina členských států určuje rozhodné právo na základě různých kolizních kritérií, jejichž účelem je zajistit, aby se toto řízení řídilo právním řádem, s nímž má nejužší vazbu. Pokud tedy bude např. dána příslušnost českého soudu, ten bude na rozvod s mezinárodním prvkem aplikovat ustanovení §22 zákona č. 97/1963 Sb., v platném znění.

Jak je vidět Nařízení dává manželům na výběr poměrně široké spektrum kritérií pro určení soudní příslušnosti. Výhoda se však samozřejmě může obrátit v nevýhodou v případě, že manželé již nejsou schopni běžné kooperativní komunikace a dojde k „honbě“ o to, kdo návrh na rozvod podá jako první. Tak se klidně může stát, že každý z manželů podá návrh v jiném státě a řízení o jednom rozvodu zahájí dva soudu ve dvou různých státech EU. Následně je třeba zjistit, který ze soudu zahájil věc jako první a k tomuto je věc třeba předat. Toto má samozřejmě za následek administrativní průtahy v řízení a nespokojenost té strany, která podala návrh jako druhá, neboť tato situace obvykle vede k potřebě dostavit se k soudu v jiném státě a použití právních předpisů, k nimž odpůrce (ten, který podal návrh jako druhý) cítí malou vazbu nebo které nezohledňují jeho zájmy. Dále tento postup může zhoršit úsilí o smír a nechává tak málo času pro mediaci.

V současné době je připravena Komisí k vydání nařízení, kterým by se stávající Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 novelizovalo. Dominantní změnou v novém Nařízení bude sjednocení – harmonizace – kolizních norem týkající se rozvodu a rozluky. Tím budou vytvořena jednotná pravidla pro určení rozhodného práva, podle něhož bude návrh na rozvod posuzován. Sjednocení pravidel by ve svém důsledku mohlo vést i ke snížení „honby“ o to, kdo návrh na rozvod podá jako první, neboť soudy po celé Evropě uplatní právní předpisy určené podle jednotných pravidel. Komise navrhuje ve věcech týkajících se rozvodu a rozluky zavést harmonizované kolizní normy s tím, že na prvním místě upřednostňuje volbu manželů. Výběr je omezen na právní předpisy, k nimž mají manželé úzkou vazbu na základě jejich posledního společného obvyklého bydliště, pakliže jeden z manželů toto bydliště stále má, na základě státní příslušnosti jednoho z manželů, na základě právních předpisů státu předcházejícího obvyklého bydliště manželů, nebo na právní předpisy státu, jehož soud ve věci jedná..