V trestním řízení vedeném podle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), se konají tyto druhy jednání: hlavní líčení, vazební zasedání, veřejné zasedání a neveřejné zasedání.

Hlavní líčení se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu, zapisovatele a státního zástupce, přičemž přítomnost obžalovaného nebo jiných osob může být zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení [§ 202 odst. 1 trestního řádu]. Již úvodní závazná ustanovení napovídají, že přítomnost obžalovaného se nevyžaduje v hlavním líčení vždy. Tento článek se věnuje základním otázkám (ne)povinné přítomnosti obžalovaného u hlavního líčení.

Jednat v nepřítomnosti obžalovaného lze v hlavním líčení pouze za splnění série podmínek stanovených trestním řádem [§ 202 odst. 2 trestního řádu]:

1. soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného,
2. obžaloba byla obžalovanému řádně doručena,
3. obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán,
4. o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut,
5. bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160),
6. obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1),
7. upozornění obžalovaného na následky nedostavení se (§ 66 a 90) v předvolání.

Splnění těchto podmínek prověřuje soud. Nejsou-li splněny, hlavní líčení nelze konat.

Vedle těchto podmínek ovšem trestní řád dále stanoví, že určité podmínky ke konání hlavního líčení naopak nesmí být splněny: hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat [§ 202 odst. 4 trestního řádu]:

1. je-li obžalovaný ve vazbě,
2. je-li obžalovaný ve výkonu trestu odnětí svobody,
3. jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let,
4. bez přítomnosti obhájce obžalovaného, jde-li o případ nutné obhajoby.

V těchto případech podle § 202 odst. 4 trestního řádu ovšem lze soud požádat, aby jednal v nepřítomnosti obžalovaného navzdory tomu, že se obecně jedná o podmínky, za nichž nelze hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného konat [§ 202 odst. 5 trestního řádu].

Tato poměrně složitá konstrukce podmínek nasvědčuje řádnému uplatňování obhajovacích práv obžalovaného, neboť jsou stanoveny zejména k jeho ochraně. Obžalovaný je totiž osobou, do jejíž práv se trestním řízením vedeným proti ní zasahuje a jíž hrozí trest.

V některých případech vyjmenovaných výše tak může obžalovaného „zastoupit“ v hlavním líčení jeho obhájce. Nedostaví-li se ovšem na hlavní líčení obhájce, bez jehož přítomnosti nelze konat (je dán důvod nutné obhajoby), hlavní líčení nemůže proběhnout. Není-li ovšem dán důvod nutné obhajoby (děje se tak při smluvním zastupování advokátem jako obhájcem mimo nutnou obhajobu, např. při méně závažných trestných činech), hlavní líčení lze konat jak v nepřítomnosti obhájce, tak nepřítomnosti obžalovaného; platí ovšem, že obhájce může substitučně zmocnit k účasti na hlavním líčení za něj jiného advokáta nebo advokátního koncipienta.

Jestliže se některá z předvolaných osob nedostavila, rozhodne soud po slyšení přítomných stran, zda je možno líčení přesto provést, či zda je nutno je odročit [§ 205 odst. 2 trestního řádu].

Právní úprava nepřináší žádné příklady omluvitelných důvodů nepřítomnosti v hlavním líčení. Z trestní praxe vyplývá, že se může jednat o překážky jak objektivní, tak subjektivní povahy. Objektivní překážkou na straně obžalovaného může být onemocnění, naplánované lékařské vyšetření, zahraniční pracovní cesta, dovolená v zahraničí atd. Příkladem subjektivního důvodu nepřítomnosti ovšem může být i prostý nezájem obžalovaného se k soudu dostavit, ačkoliv mu v tom nic nebrání. Všechny tyto omluvy jsou zpravidla soudem akceptovány, byť s větší nebo menší mírou ochoty; stane se tak samozřejmě za předpokladu, že jsou splněny zejména zmíněné podmínky podle § 202 odst. 2 a 4 trestního řádu.

Třebaže trestní řád neukládá obžalovanému bezvýjimečnou povinnost se hlavního líčení v trestní věci vždy účastnit a praxe dokonce připouští, aby se hlavního líčení obžalovaný neúčastnil jen proto, že o to sám nemá zájem, autor přikládá důrazné upozornění: Obžalovaný by měl vždy, a to i po poradě se svým obhájcem, řádně zhodnotit, zda je jeho nepřítomnost vhodná. Úmyslné vyhýbání se hlavnímu líčení může být soudem i státním zástupcem považováno za projev neúcty k dotčeným institucím a důvod k učinění závěru, že obžalovaného jeho vlastní věc nezajímá, a z jednání, které je mu kladeno za vinu, se nepoučil (tzv. na něj nemá náhled). V přítomnosti obžalovaného u hlavního líčení lze spatřovat i přijetí odpovědnosti obžalovaného a podrobení se výchovnému účinku konaného hlavního líčení. Z těchto důvodů lze vždy jen doporučit, aby se obžalovaný hlavního líčení účastnil, byť jej k tomu za splnění zákonných podmínek nelze donucovat.

Dále je vhodné upozornit, že vyhýbání obžalovaného účasti v hlavním líčení za předpokladu, že je jeho přítomnost považována za nezbytnou (soud má za to, že věc nelze spolehlivě rozhodnout nebo že účelu trestního řízení nelze dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného), může být důvodem pro uložení pořádkové pokuty nebo předvedení k hlavnímu líčení Policií České republiky [§ 66 a § 90 ve spojení s návětím § 202 odst. 2 trestního řádu]. Lze uvažovat i o vedení řízení nadále proti obžalovanému jako proti uprchlému [§§ 302–306a trestního řádu].

Trestní řád stanoví, že nedostaví-li se obžalovaný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obžalovaného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst nebo obrazové a zvukové záznamy pořízené o jejich výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení přehrát za podmínek uvedených v § 211 [§ 202 odst. 3 trestního řádu]. Toto ustanovení naznačuje, že účast na hlavním líčení je právem obžalovaného, nikoliv jeho povinností, a proto, vyjádří-li svůj nezájem na účasti bez učinění řádné omluvy, soud může vést plnohodnotné dokazování.

Předseda senátu rozhoduje o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného usnesením, proti němuž není stížnost přípustná.

Je-li hlavní líčení odročováno, přičemž se v něm má pokračovat v jiném termínu, je nutné žádat o konání v nepřítomnosti pro každé hlavní líčení zvlášť.

K tomuto článku připojený vzor žádosti obžalované o konání hlavního líčení v její nepřítomnosti vychází ze situace, že přítomnosti obžalované v hlavním líčení brání objektivní důvody – dlouhodobě plánované vyšetření v nemocnici – a přitom není její přítomnost trestním řádem vyžadována. Modelová situace spočívá v ohrožení trestní sazbou v horní hranici až 2 roky odnětí svobody, a proto není žádost o konání hlavního líčení v nepřítomnosti nezbytně nutná (trestní sazba zde v horní hranici nepřevyšuje 5 let podle § 202 odst. 4 trestního řádu, a proto lze konat hlavní líčení i bez žádosti, nicméně soudy ji zpravidla vyžadují). Trvala-li by obžalovaná z přiloženého vzoru na své účasti, přichází v úvahu spíše požádat o odročení hlavního líčení na pozdější termín.